Rozhovor s Anetou Zámkovou o tom, jak se žije lidem s vadou sluchu

05. únor 2015

Většinou mi ani nevěří, že jsem sluchově postižená, což dokážu vytažením sluchadla z ucha. Je to trochu drastické, ale účinné…Proč vadí neslyšícím na ostatních dlouhé vousy, nebo jaké sociální sítě používají? Víte, že pojmem hluchoněmý můžete někoho urazit? A jak je možné, že vysokoškolští učitelé speciální pedagogiky nerespektují individuální potřeby nedoslýchavých/neslyšících studentů? Na všechny tyto otázky a ještě mnohem víc odpovídala Aneta Zámková.
Těžce nedoslýchavá studentka VŠ, zároveň zaměstnána jako asistentka pedagoga u neslyšícího chlapce v mateřské škole. Pochází z Litoměřic, momentálně ale žije v Zahořanech. Co se týče jejího sluchového postižení, tak aktuální ztráta sluchu je 81% dle Fowlera. Vzdělávala se v běžných institucích, od mateřské školy až po nynější vysokou školu. Byla integrována do běžných tříd s tím, že jsem měla IVP. Co se týče koníčků, tak ráda čte knihy Dana Browna a odpočívá u filmů s titulky.

Jaké jsou největší prohřešky slyšících v rámci komunikace s neslyšícími/nedoslýchavými? Čemu se máme vyhýbat a na co si dát pozor?
Určitě artikulace. Spoléhám se na odezírání, ale dost mi to komplikují slyšící se svými poruchami řeči nebo prostě jenom tím, že nejsou schopni si dát pozor na artikulaci, většina lidí mluví „za zuby“. Taky by si slyšící měli uvědomit, že přehnaná artikulace není řešení, nejlepší by pro nás bylo, kdyby slyšící mluvili pomalu, nahlas a bez zbytečného zdůrazňování a přehnanosti. :-)
Taky pokud nám chcete něco sdělit, ujistěte se nejdřív, že o vás víme, pomocí dotyku, chycením za paži nebo poťukáním na rameno. Kolikrát ani nepostřehneme, že na nás mluvíte, tak se nebojte nás oslovit nebo se dotknout, neurazíme se. :-)
Dál, pokud je nějaká diskuze, kdy nevidíme na ústa diskutujícího, bylo by fajn, kdyby vedoucí diskuze zopakoval dotaz, abychom se i my mohli zapojit do diskuze a mohli sdělit náš názor na daný problém, popřípadě se ujistit, že rozumíme, že jsme stihli zaznamenat téma diskuze apod. :-)

Máš potíže se sluchem od narození? Můžeš nám popsat, o co vlastně jde?Nemám. O sluch jsem přišla ve svých pěti letech. Mám vadu získanou, což znamená, že proto ani netrpím řečovým syndromem nedoslýchavých, což mi dost lidí říká, pokud se zmíním, že jsem nedoslýchavá, že mluvím dobře (což mě docela štve, že namísto toho, aby se lidé zeptali, jak mají mluvit, mi říkají, že mluvím dobře, na to, že neslyším). Sluch jsem ztratila díky častým zánětům středního ucha a bohužel i díky velkému množství antibiotik v dětství. Mám vadu percepční, což znamená, že nerozumím řeči. Se sluchadly na obou uších sice „slyším“, ale nerozumím. Proto si musím pomáhat odezíráním a někdy i znaky.

Umíš znakovat, takže co bereš jako svůj mateřský jazyk, co je pro tebe přirozenější/rychlejší? Čeština, nebo český znakový jazyk? Jak komunikuješ doma?
ČZJ se učím, jsem schopna základní komunikace, ale stále je se co učit a zdokonalovat se. :-) Mým mateřským jazykem je čeština. Rychlejší je určitě znakový jazyk, protože v pár znacích lze vyjádřit dlouhé souvětí jednoduše a rychle bez zbytečné „omáčky“ okolo. Přirozenější je pro mě čeština, ale musím říct, že už začínám rozumět větám ve znakovém jazyce, aniž bych znala konkrétní znaky jednotlivě. :-) Doma mluvíme, pokud mám sluchadla. Pokud sluchadla zrovna nemám, tak rodiče křičí a zároveň si pomáháme gestikulací, mimikou nebo i písemnou komunikací pomoci sms. :-) Když chci našim něco sdělit, mluvím i znakuji zároveň, abychom se lépe pochopili. Protože tím, že se neslyším, jak mluvím, nemám zpětnou vazbu, zda moje sdělení bylo vyřčeno adekvátně. :-)

Co bereš jako největší stereotypy a zažitá klišé proti neslyšícím/nedoslýchavým, které nejsou pravda?
Jako největší stereotyp vnímám, že snad každý neslyšící nebo nedoslýchavý musí mít řečový syndrom nedoslýchavých, že neslyšící nejsou schopni vnímat hudbu. A co mě osobně nejvíc uráží, jsou pojmy hluchoněmý a znaková řeč, což slyšící používají dost často a ještě víc mě zaráží, že se tyto pojmy objevují i v odborné literatuře.

Studuješ speciální pedagogiku, proč právě tenhle obor? Na co by ses chtěla dál zaměřit?
Studuji speciální pedagogiku, protože mě zajímá svět lidí s postižením obecně. Chci se zaměřit na svět neslyšících a nedoslýchavých, konkrétně na neslyšící a nedoslýchavé Romy, protože si myslím, že se o této problematice moc nemluví.

Měla jsi někdy při studiu konflikt s vyučujícími v rámci výuky kvůli tvému handicapu, nebo ti všichni vycházejí vstříc (co se týče kompenzačních pomůcek atd.)?
Na základní škole jsem měla úžasnou paní učitelku, která neměla speciální pedagogiku, ale přesto se mi věnovala s individuální a takovou „lidskou“ péči a selským rozumem. Na střední mi vycházeli všichni vstříc, hlavně moje češtinářka, která mě vždy na hodině upozorňovala, abych se přihlásila, pokud nebudu stíhat odezírat či něco nepochytím, ať jí to řeknu.
Bohužel, na vysoké škole jsem se poprvé setkala s neochotou u vyučujících, a i konfliktem v podobě odmítnutí učitele vzít si kompenzační pomůcku (FM systém), který by nesmírně ulehčil poslech na přednášce. Nemyslela jsem si, že se s něčím podobným budu setkávat na akademické půdě a navíc od speciálních pedagogů.

Trochu smutné, že zrovna na akademické půdě, navíc u učitelů speciální pedagogiky, zažiješ něco takového, ne? Myslela jsem, že se vás má kdo "zastat" nebo se máte na koho obrátit. Řešila jsi ten konflikt nějak dál, nebo jsi to nechala být? Nebojíš se něčeho podobného u státnic? Jak to řešíš u zkoušek, které jsou ústní a ne testové?
Je to smutné, ale co slýchávám od ostatních kolegů, nejsem jediná. Jen se o tom nemluví. Konflikt jsem nechala být, ze strachu právě, aby se mi to později nevrátilo u státnic. Dnes jsem absolvovala seminář o diskriminaci, kde jsem se dozvěděla, jak mám postupovat, pokud se mi něco podobného stane příště. A netýká se to pouze odmítnutí FM systému, ale i přepisů. Po celou dobu studia jsem byla ve stresu, zda budu mít zajištěný přepis, což je úžasná služba, která vlastně reprodukuje veškeré mluvené slovo do psané podoby a já nemusím tím pádem odezírat třeba šest hodin v kuse, což je samo o sobě náročné. Já osobně vydržím odezírat v kuse 20-30 minut a pak cítím únavu a silnou bolest hlavy. Takže ono i zajištění přepisovatelů je problém, protože všeobecně přepisovatelů, ale i tlumočníku je málo. Bojím se státnic, protože nikdy nevíte, na koho zrovna natrefíte a jak moc bude nakloněn individuálnímu přístupu apod.
Co se týká zkoušek, tak ty mě též stresují o to víc, že si nejsem jistá, zda dobře porozumím otázce, přeslechnu nějaké důležité slovo, nebo zda učitel bude mít vousy, které mi při odezírání taky vadí. Učitele na začátku zkoušky upozorním, že špatně slyším a pak je na daném učiteli, jak moc mi vyhoví v tempu řeči, hlasitosti řeči. Naštěstí tím, že většinou zkoušející sedí naproti mě a jsme v malém kabinetu, kde nejsou rušivé elementy, dá se zkouška zvládnout.

A co zaměstnání, byl to tam problém? Řešili to nějak u pohovoru?
U pohovoru jsem vždy upozornila na fakt, že jsem teda těžce nedoslýchavá, zda to nebude problém. Nikdo mi u pohovoru neřekl, že by to byl problém.
Ale v předešlých pracích jsem zjistila, že jsou mezi námi komunikační bariéry a neschopnost vcítění se do mé situace z jejich strany. Momentálně jsem zaměstnána v MŠ a nemám absolutně žádný problém. Ředitelka MŠ upozornila zaměstnance, že mám sluchové postižení a od té doby se vlastně kolegyně snaží mluvit hlasitěji, dávají si pozor, zda vím, že na mě mluví apod. Ale hlavně musím zmínit fakt, že je to vždy jen a jen o lidech a o jejich přístupu k lidem s postižením.

Patříš mezi nedoslýchavé a máš na starosti neslyšícího chlapečka. Jak taková asistence probíhá? Jak je na tom se sluchem on, má úplnou ztrátu sluchu? Jsi s ním ve školce celý den, nebo jen na nějakou část?
Chlapeček má stoprocentní ztrátu sluchu, má kochleární implantát. Bohužel mám částečný úvazek, takže 5 hodin přímé činnosti a jednu hodinu nepřímé. Takže od rána zhruba do 12 hodin, kdy si jej vyzvedávají rodiče. Ale problém nastane tehdy, kdy vlastně chlapeček spinká, kdy já už v MŠ nejsem. Tím, že má sundané kochleární implantáty na spinkání a je třeba mu něco říct (ať si oblékne pyžámko, jde se vyčůrat), učitelka znakovat neumí a tak probíhá komunikace rukama nohama, což taky není dobře. Moje asistence probíhá tak, že ráno máme vzdělávací činnost, která se řídí předškolním vzdělávacím programem a po zbytek dne se snažím tlumočit vše do znakového jazyka a vysvětlit chlapečkovi, co učitelka říká, jaké činnosti budeme dělat apod.


Všimnou si toho vlastně lidé na první pohled, když tě poznají? Případně kdy jim to zhruba dojde/kdy jim to říkáš?
Lidé si toho nevšimnou. Většinou mi ani nevěří, že jsem sluchově postižená, což dokážu vytažením sluchadla z ucha, což je trochu drastické, ale účinné a lidi si pak snáz uvědomí, že se mají chovat a mluvit jinak. :-) Snažím se jim to říkat už na začátku, kdy se poznáváme, ale několikrát se mi stalo, že na tohle téma došlo až při situaci, kdy jsem nerozuměla a musela daného člověka poprosit, aby mi zopakoval to, co říkal ještě jednou, protože jsem nedoslýchavá. Taky si všímám rozdílu mezi tím, když lidem řeknu „že jsem těžce nedoslýchavá „ a „jsem neslyšící“.

Jak bys popsala komunitu neslyšících, stýkáš se s nimi? Co je na nich typického, jaké jsou zvláštnosti?
Možná by bylo lepší zmínit, že neznám moc neslyšících. S neslyšícími jsem se začala seznamovat až teprve rok zpátky díky akcím Tichého světa. Snažím si najít kamarády mezi neslyšícími a nedoslýchavými, protože bych si ráda s nimi popovídala o překonávání každodenních překážek z běžného života. :-) Myslím, že neslyšící jsou naprosto normální lidi jako ostatní a není třeba se jich bát.

Kde je hledáš? Jsou na to nějaké speciální skupiny na sociálních sítích, případně jsi je našla na kurzech znakového jazyka? Má komunita neslyšících nějakou svoji vlastní platformu na internetu? Znám jen aplikaci Znakujte s námi.
Na kurzech znakového jazyka jsem je nenašla, protože se mnou na kurz chodí jen slyšící. Ale díky vymoženostem dnešního světa jsem napsala inzerát do seznamky neslyšících na Facebooku, kde se mi ozvalo pár neslyšících a nedoslýchavých, se kterými jsem v pravidelném kontaktu a dokonce jsme spolu i znakovali na webkameru.
Neslyšící mají spoustu facebookých skupin, ale i vlastní Zprávy v českém znakovém jazyce na ČT 2. Taktéž mimo Znakujte s námi existuje i slovník online: www.spreadthesign.com , který je schopen přeložit slovo do několika znakových jazyků, a ne jen do českého. Existuje spousta neziskových organizací, které pořádají akce pro neslyšící, ale třeba i pobyty, poznávací zájezdy apod.

Motem NáZNAKu je naučit lidi kolem sebe #vnimatsvetjinak, máš pro všechny nějaké doporučení na závěr?
Nebojte se komunikovat s neslyšícími, nebojte se je oslovit a věřte mi, že se vám to vyplatí a zjistíte, že jsme si v něčem dost podobní, jen děláme některé věci trochu jinak. :-)

Autorka: Jana Zdarsova